I když chci psát o kultu zemřelých, vpravila jsem do článku jeden recept. Nikoli recept na rakvičky se šlehačkou nebo žloutkové věnečky, který by komicky zlehčil tragično, ale opravdový recept na “dokonalý a spokojený život”. Věříte vůbec, že něco takového existuje?
Pátý opat kláštera Cluny Odilo na přelomu prvního tisíciletí nařídil slavit památku všech věrných zemřelých, latinsky In commemoratione omnium fidelium defunctorum, a určil den 2. listopadu.
Svátek tisíce plamínků za hřbitovními zdmi připomíná křesťanskou tradici starou právě 1010 let, čas Dušiček. Svět živých se prolíná se světem mrtvých duší a hlavou nám běží vzpomínky na ty, kteří opustili tento svět. Poklidné hřbitovy na konci obcí a měst se staly pestrobarevným jarmarkem, který se koná rok co rok ve stejnou dobu. Ometené spadané zlaté listí z náhrobků, náruče nevadnoucích umělých květin bez vůně, zkrocené plamínky svíček uvězněné ve skleněných krytech, bolest v duši a slzy na tváři, marná snaha dát smrti půvaby v ten jeden jediný den.
Bohuslav Rynek – báseň “Dušiček”
Ti, kteří hřáli nás, ti, jež jsme potkávali,
se nyní scházejí na naše pěšiny,
ti, kteří zemřeli, své staré nesou žaly
a usedli by rádi na práh hostinný.
Snad upomínají nás ve skřehotu ptáka,
jenž kolem oken přelétá,
snad vůní vábí větev křivolaká
ty, kteří odešli už ze světa.
Když jejich touhy jsou již prozářeny,
snad útěchou jim bude rudý list
a pohled oknem na kříž rodné stěny,
stín oblaku…Jdou mrtví k nám, jdou číst,
co máme psáno na dlani a v tváři
my živí, vzešlí z mrtvých života,
zda jméno jich jest v srdce kalendáři,
zda památkou jich krev nám šepotá.
Je srdcí kalendář souhvězdí plná kniha,
pohádek, písní, pamětí.
Tam života dnů zsinalost a tíha
hodinu smrti nachem zasvětí.
Procházeli jste se někdy hřbitovem, na kterém nikdo z vašich blízkých neleží? Jen tak, pro ten pocit přiblížit se těm, které jste nosili v srdci a k jejich náhrobku vás v tu chvíli dělila vzdálenost, která se dá jen stěží překonat? Třeba jen proto, že jste chtěli mezi hřbitovními zdmi nasát trochu té smuteční atmosféry a připomenout si okamžiky, které už odvál čas, ale pořád ve vzpomínkách hřejí tak nějak laskavě? Zamotat se do davu o den “dušičkový“, nikdo nebude koukat, kterým směrem jdou vaše kroky. Šla jsem od brány dlouhou pěšinou mezi řadami naparáděných a opečovávaných hrobů až k zadní hřbitovní zdi, kde cesta končí, už není tak hezky dlážděná a vešla do světa ticha a zapomenutých náhrobních desek lidských duší, které už nejspíš nikomu léta nechybí …
V tom nejzapomenutějším a nejvzdálenějším místě od hlavní hřbitovní brány jsem objevila dojemné pietní místo Kongregace Školských sester de Notre Dame. Místo, na kterém se život schází se smrtí dnes a denně, s láskou upravené, prosté všech výstředností, pokorné a dojemné. Pro ten zvláštní pocit občas mlčky projdu kolem a vzdám obdiv věrným pozůstalým sestrám, které ač neznám, vnímám s jakou láskou na své sestry Mučednice vzpomínají. Každý rok na širokém hrobě prostě ozdobeném měkkými mechovými polštářky a bílými květy slaměnek, vyskládanými do zbožných symbolů, denně plápolají plamínky svíček.
V tom nejzapomenutějším a nejvzdálenějším místě od hlavní hřbitovní brány jsem objevila dojemné pietní místo Kongregace Školských sester de Notre Dame. Místo, na kterém se život schází se smrtí dnes a denně, s láskou upravené, prosté všech výstředností, pokorné a dojemné. Pro ten zvláštní pocit občas mlčky projdu kolem a vzdám obdiv věrným pozůstalým sestrám, které ač neznám, vnímám s jakou láskou na své sestry Mučednice vzpomínají. Každý rok na širokém hrobě prostě ozdobeném měkkými mechovými polštářky a bílými květy slaměnek, vyskládanými do zbožných symbolů, denně plápolají plamínky svíček.
… rok co rok přibude práce pro rytce mramoru a pár nových jmen zemřelých sester, které ukončily svou laskavou a obětavou cestu životem … s. M. Bohuvěra, Benona, Dárie, Maxmiliána, Verena, Domicilla, Felicita, Forérie, Vilemína, Virgínie, Realína, Maristella, Tarsicita, Erna, Venarda, Priska, Aurélie, Terezie, ? …
… tady dostávám pocit, že drobné stařičké dámy i svou smrt umí nést s noblesou a v duchu se stydím, že já se jí bojím.
Chceme přeci věřit tomu, že fantazie je silnější než vědění, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích léčí smutek a láska je silnější než smrt, ale život a smrt jsou jako milenec s milenkou v jedné náruči, na jedné posteli … na “naší” posteli … Věříte, že existuje dokonalý recept na život?
Matka Tereza
Hymna života
Jak jednoduchý se zdá recept na život v podání této mimořádné ženy!
Život je šance – využij ji
Život je krása – obdivuj ji
Život je blaženost – užívej ji
Život je sen – uskutečni ho
Život je výzva – přijmi ji
Život je povinnost – naplň ji
Život je hra – hrej ji
Život je bohatství – ochraňuj ho
Život je láska – potěš se s ní
Život je záhada – pronikni ji
Život je slib – splň ho
Život je smutek – překonej ho
Život je hymna – zpívej ji
Život je boj – přijmi ho
Život je štěstí – zasluž si ho
Život je život – žij ho.
Nestihla jsem v tomto dni projít hřbitovní branou a jít známou cestou tam, kde mají svá pevná místa moji blízcí. Podzim vnímám jako smutek v krásně barevném kabátě. Černě šatí naše duše, ale sám se zlatě leskne v korunách stromů. Potrvá ještě chvilku než nám lehne k nohám a přijde zima, čas adventu. Vzpomínky na ztracené duše zahřejí, ale už nemůžeme udělat víc. Na druhou stranu je potřeba se zamyslet nad našimi vztahy tam, kde ještě pozdě není a vzít si k srdci Reynkův vzkaz: “Neosmělena váhá naděje, vřelosti více třeba dáti slovu, než duše o duši se zahřeje.”
Prapůvod Dušiček odkazuje na keltský svátek Samhain, jehož tradice se dodnes odráží v podobě Halloweenu. Dušičky veřejnost obecně pojímá jako svátek smutku, oproti tomu liturgické pojetí v tomto dnu spatřuje naději na velikonoční vzkříšení. Slavnost Všech svatých a Památka zesnulých uzavírají církevní rok. Na přelomu listopadu a prosince přichází advent, který otevírá pro křesťany nový liturgický rok. Tradice uctívání památky zesnulých má na našem území kořeny již v dobách předkřesťanských. Kult památky vašich blízkých zesnulých si uctěte právě tak, jak je vám to příjemné. Prostě si jenom vzpomeňte!
Robert Fulghum
O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.
V Kardašově Řečici je dům posledního zastavení Školských sester de Notre Dame (dům pro sestry, které již svou povinnost splnily a nemají vzhledem ke svému úctyhodnému věku dostatek sil, aby konaly další šlechetné činy, dům je místem jejich posledního pozemského odpočinku). Do kláštera nešly z nešťastné lásky, tato velmi rychle pomine; ale život v povolání musí mít daleko hlubší a trvalejší motivaci. Řeholní povolání není pracovní smlouva, ale životní stav. Kongregace Školských sester de Notre Dame je určena k výchově a vzdělávání dětí; sestry pracovaly od r. 1950 jako kvalifikované učitelky a ošetřovatelky mentálně postižených dětí. Neseděly celý den v kapli, nechodily se sepjatýma rukama v modlitbě a neutíkaly před světem. Byly světu užitečné …
Smutek není žádná výkladní skříň, které si mají všimnou ostatní!
Smutný podzimí čas mám ráda a jeden plamínek svíčky pro všechny mé blízké duše stačí na to, abych si uvědomila, že mi tu chybí.
Je naprosto jedno, kde ten plamínek plápolá, když hřeje v srdci.
Podzim je krásný i se svou smuteční náládou.
Paní Šárko, tohle je neuvěřitelně krásný článek! Chtěl jsem vám jen poděkovat za knihu s kalendářem, která mi dorazila v pátek domů a náhodou jsem objevil na stránkách Gurmánka tohle dušičkové povídání. Nechávám se unášet na vlně vašeho literárního nadání a jsem velice rád, že jsem vaše stránky objevil. Číst si tu je čiré potěšení a navíc to zde voní chutným jídlem. Přeji vám hodně dalších tvůrčích nápadů. S pozdravem M.M.
Milan:
Tak to je hezké 🙁 Rok se sešel s rokem a já si vůbec nevšimla komentáře s poděkováním. Na to není omluva 🙁 Ale i tak, po roce, děkuji. Šárka
šárko,
velké děkuji
za sestřičky a za jeden jediný plamínek…
poklidný večer
radka:
Radko,
velké děkuji za milou zprávu …
poklidný večer všem
Milá Šárko,
moc Vám děkuji za tento článek. Je to pohlazení pro duši.
Kája
Kája:
Moc děkuji za milou reakci. Ten den má v sobě takové zvláštní kouzlo … Nikdy ho nedokážu přejít jenom tak, mlčky. Šárka
Milá Šárko, krásné povídání. Před několika lety jsme byli v Jižních Čechách na dovolené a toulali se Kardašovou Řečicí. Obcházeli jsme kolem domu Notrdamek a právě jedna z nich vyšla ven. Dali jsme se s ní do řeči a ona nás pozvala dovnitř. Všechno nám ukázala a povyprávěla o řádu i o domě posledního odpočinku. Bylo to velmi dojemné a sestra byla úžasná. Stará paní, ztělesněná moudrost. Často si na ni vzpomenu.
Eva
Eva:
Milá Evo,
v dnešní době je zvláštní zastavit se v místech, kde se takříkajíc zastavil čas a platí stále ty stejné prosté lidské hodnoty a víra. Když se člověk umí dívat kolem sebe, všude je krásně 🙂 Poslední dobou si to čím dál tím víc uvědomuji. Děkuji za milou zprávu a jsem ráda, že dům Notrdamek zůstává v mysli jako pěkná vzpomínka na Kardašovu Řečici. Krásný zbytek neděle přeje Šárka
Znám je z Horažďovic, milé, tiché, pokorné a pracovité a taky plné humoru. Díky Ti, Šárko, moc, že sis na ně vzpomněla.
sigrid:
Mají v sobě něco, co mě přitahuje. Díky 🙂
Kdysi, velmi, velmi davno, skoro v jinem, minulem zivote, jsem chodila do gymnasia techto radovych sester v Praze…pak prisel rok 1948 a vsechny moje milovane a opravdu ctihodne sestry (tak jsme jim rikali) odvezli kamsi do sberneho tabora a nas rozstrkali po prazskych skolach. Nikdy na ne nezapomenu. Uz je to davno, neziji v Praze, ani v Cesku, ale nikdy na ne nezapomenu. Dekiji vam za krasnou, smutnou vzpominku na ty vlidne a statecne zeny, skvele pedagozky.. Jaka skoda. Darmo mluvit…
Veruna:
Děkuji za Vaši vzpomínku. Ač má smutné pozadí, přesto mě potěšila. Tento příspěvek by všechny sestry jistě potěšil též, proto ho budu tlumočit dál – Česká provincie Kongregace Školských sester de Notre Dame (pobočka Kardašova Řečice) je mi nablízku. Slyšela jsem o jejich řádu vyprávět jen to dobré a proto tyto ženy mají můj velký obdiv. Místní lidé je též popisují jako báječné pedagožky, nesmírně trpělivé a oddané svému poslání. Opravdu darmo mluvit … Za ně hovořily především činy. Děkuji za Vás příspěvek a přeji Vám mnoho dobrého. S pozdravem Šárka Škachová
Nádherný článek!!!
Cass:
Někdy člověka dušičkový smutek krásně uklidňuje. Když jsem ten článek psala, cítila jsem ten poklid a bylo to zvláštní. Ráda se sem vracím. Děkuji za milou reakci 🙂
Na dušičky vyrobíme dušičkový věneček, možná i podzimní svítilničky a půjdeme k nejvzdálenější zdi našeho hřbitova. Tam odpočívají zapomenuty dětičky.Popraskané náhrobky, opuštěné hrobečky, křivolá pěšinka. Jejich rodiče možná zemřeli, možná odešli do jiné Země – možná se kdesi ztratili.
Půjčila jsem si kus vašeho povídání a upravím ho pro zážitek našich nejmladších lišek – věk 5- 9 let – které ponesou věnečky a světýlka opuštěným dětem.
Duška
Skautským jménem Charlie Vydra
Duška:
Je hezké nezapomínat na dušičkový čas.
… Ti, kteří hřáli nás, ti, jež jsme potkávali,
se nyní scházejí na naše pěšiny,
ti, kteří zemřeli, své staré nesou žaly
a usedli by rádi na práh hostinný…