Ptát se, zda houby rostou nebo nerostou je vážně zbytečné. Už pár dnů se šušká, že rostou. S tím jsem počítala, vzala jsem si na ně ten větší košík. Proč mi nikdo neřekl, že rostou jako blázen? Průměr košíku jsem neodhadla správně, hřiby se do něj nevešly. Sebraly jsme na kraji lesa jen pouhé 3 exempláře a pro zbytek si dojdeme zítra. Uhádne někdo, kolik má hlava těchto hřibů v průměru? Všechny 3 měřily skoro na milimetr přesně, 29 cm.
.
Není les jako les, ale já nejraději chodím do toho nejbližšího. U nás je totiž každý les neobyčejně pěkný a u každého jsou nejméně dva rybníky. Jihočeský standard. Můj nejoblíbenější les se nachází na 49° 12′ 50″ severní šířky a 14° 48′ východní délky a je pěkně vystlaný mechovým kobercem. Dnes jsem tam vyrazila “po dešti”, což beru v současném počasí “permanentního deště” jako malý zázrak. Co na tom, že bylo kolem 18.00 h? Je konec měsíce, doba pro napsání nového receptu pro časopis s houbařskou tematikou. Šla jsem do lesa pro svůj pracovní materiál, tedy pro houby 🙂 Kdyby mně náhodou houbařský Pán Bůh nepřál, vzala jsem si z řad členů naší domácnosti toho nejzdatnějšího. Stačilo 30 minut v lese a bylo po radosti. Houby nebylo kam dávat! Jdu přemýšlet o tom, co z lesního úlovku uvařím a vy zapřemýšlejte, který že les je vám nejbližší? Být vámi, zajdu se sama přesvědčit, jak ta letošní houbařská sezóna vypadá tváří v tvář. Já vyrazila do lesa jako estét a věnovala se těm krásným, ale nejedlým.
Veškerý triumfální úlovek našel Jirka 😉
Za to mu patří dík a plný hrnec houbovky.
Já ulovila do objektivu pár vykřičených muchomůrek, které v mokré trávě nešlo přehlédnout, ale tady platí, že co je nepřehlédnutelné, není k jídlu.
.
Achille Gregor ve své půvabné knize “Muž v zástěře” o svém vztahu k houbám vypráví se svým laskavým humorem … Každý rok si kupuji atlas hub, takový, co jsou v něm všechny houby jak živé, že není možno splést si choroše s liškou a zaměnit prašivku za hlívu vrbovou. Ale nikdy jsem si ho ještě nekoupil. Tu na něj nevzpomenu, tu ho nemají na skladě, tu na něj nemám peníze. A tak nepoučen přináším z českých luhů a hájů jen hříbky, neb u ostatních druhů mě jímá nejistota. Smířil jsem se s tím, že u jiných hub si nejsem svým poznávacím talentem jist.
Kdo se však spolehlivě v houbách vyzná, je děda Punda dole z vesnice. To je expert přes všechny houby. Věhlasná houbařská kapacita. Ten zná i takové houby, které rostou jednou za život. Kupříkladu havraní vejce. To je taková tmavá koule, která roste tak dlouho, dokud ji někdo nenakopne. A když ji nenakopne, tak ona seschne a ztratí se. Nikdo neví, do jaké velikosti může narůst, protože jak jen ji někdo uvidí, tak ji nakopne. Tohle havraní vejce jsem nalezl kdysi v lese u studánky. Rozřízl jsem je: mělo barvu másla a vůní opájelo. Provedl jsem s ním tu nejprimitivnější zkoušku: kousl jsem do něho. Nepálilo. Víc jsem si netroufal. Nechat ho jen tak mi bylo líto; nakopl jsem je tedy, každou půlku zvlášť. Děda Punda pak prohlásil, že to bylo havraní vejce, že se krájí na řízky, jako řízek se obalí a smaží. A že je to neporovnatelně chutnější než všechny hřiby. Vůbec podle Pundy není hřib žádná zvláštní houba. To prý říkají jen ti, kteří houbám nehoví. Daleko chutnější je lanýž, růžovka nebo žampión, císařka, havelka – a pršelo z něho hub jako máku. Chtěl jsem se u něho poučit a nakoukl do košíku. A pak jsem mu bez řeči a s účastí stiskl ruku: měl toho dost na vyvraždění celé vesnice a ještě k tomu mohl přibrat samotu Křešín. Vykartáčoval jsem si černé šaty, abych se s tím nemusel zdržovat v den pohřbu a šel jsem hledat trvalky na vkusnou kytici.
.
Leč děda přežil; snad na to má nějaké jiné stanovy. Přinesu-li já domů bedlu jedlou, ukáže se, že je to muchomůrka zelená. Zaplesá-li moje srdce nad opěnkou, je to jedovatá třepenitka. Rozklepnu tři vejce a chystám si k večeři lišky; přijde fořt a leknutím překousne troubel fajfky: půl hodiny jsem čistil lišky, a ony jsou to zlolajné pomerančovnice. Punda nese domů houby, z nichž z každé by chcípla i kobra indická – ale nakonec jeho muchomůrky jsou načervenalé jedlé, jeho třepenitky jsou špičky travní a špičky česnekové, z prašivky je zelánka, a jsou-li v lese dva ryzce, přinesu já ten kravský a on ten lahodný. Jsem jist, že kdyby Punda ulomil v chroští hadovku smrdutou, tak přinese domů banán; a sehne-li se pro slizák mazlavý, že se mu v ruce změní v jablkový štrúdl s hrozinkami.
Ne že bych v oboru hub vůbec ničemu nerozuměl – lecco si představuji a lecco si dovedu domyslet. A muchomůrku od ryzce poznám na první pohled. Ale není to ovšem vždycky jisté. Občas zaměním ryzce s muchomůrkou a naopak. Koupím si letos ten atlas hub. Mohl bych třeba padnout na tu babičku s košíkem, co ji potkal v lese hajný a spráskl ruce: “Ale babičko, propánakrále – co to nesete? Vždyť jsou to samé prašivky!” “Jen se nic nestarejte, panáčku, opáčí mile ta dobromyslná babička, “to není pro mě, to je na prodej!” … tuhle knihu já miluji!
(Achille Gregor – Muž v zástěře, ilustroval Adolf Born, vydalo nakladatelství Avicenum, vyšlo v roce 1983, náklad 70.000 výtisků, v tehdejší ceně Kč 29,-) – Opatřit si tuto knihu plnou vynikajících receptur a prošpikovanou skrz naskrz humornými úvahami autora, může být docela zábava. Chce to prochodit pár antikvariátů nebo vyloupit dříve narozeným spoluobčanům knihovnu.
.
Vydáte-li se na lov této knihy, přeji mnoho úspěchů!
Vydáte-li se na houby, pamatujte, že všechny houby jsou jedlé, ale některé jenom jednou! Kdo se bojí, nesmí do lesa! Aby ta letošní Vaše první houbová smaženice nebyla poslední, kupte si atlas hub 🙂
.
Tento virtuální atlas hub, nechť sníží riziko, které číhá na houbařské panice. Ale český národ je národ houbařů, který si v lese poradí i bez atlasu, proto není divu, že v každé rodině se najde nejméně jeden skvělý houbař/mykolog, a ten dohlíží na to, co se z lesa nosí a co se dává do hrnce nebo pánvičky.
.
Už jste měli letos houbovou smaženici?
Máte odvahu sbírat i méně známé druhy hub?
Šmarijá krásne fotečky. Verím, že už aj u nás budú čochvíľa rásť takýto krásavci. Zajtra, ak nebude pršať, pôjdeme preveriť náš \”revír\”. Ešte mám zamrazené hríby z minulého roka, takže hríbovú smaženicu môžem mať kedykoľvek a zbieram len hríby ktoré poznám.
Včera jsem z této knihy vařila boršč.
Tipuju hlavu hřiba na 23 cm. Úlovky jsou záviděníhodné.
Knihu Achilla Gregora mám v knihovně také díky svému muži, kterou také dostal do výbavy kromě už zmiňovaného nádobí vitral :). Mám takový dojem, že se teď moc není na knižním trhu, ani v antikvariátech, ani v aukcích.
Já si teď o houbách budu muset nechat alespoň 14 dní zdát, hlídám doma čerstvé neštovice :(.
Daniela:
Tak to přeji úžasné úlovky v revíru 🙂 Já letos zkouším i méně tradiční druhy hub a učím se od místních znalců. I když včera a dnes jsme z lesa nanosili jen samé hříby. O víkend bude z mé kuchyně vonět houbovka i kulajda.
Boršč:
Najde se tam plno inspirativních receptur. Ráda tu knihu otevírám a vždy na něco dostanu chuť 🙂
toffo:
Skoro to byla trefa, s tím průměrem hlavy hřiba na fotografii. Ve skutečnosti všechny 3 mají úctyhodných 29 cm (s milimetrovým + – rozdílem). Neštovice jsou nepříjemné, ale zase při takovém hlídání si člověk může najít čas na nějakou zajímavou domácí zábavu společně s pacientem, na kterou by jindy nebyl čas. Přeji brzké uzdravení! Houbařská sezóna určitě bude dlouhá a bohatá. Díky za komentář 😉
Gratuluji k úlovkům.Zadané souřadnice ovšem ukazují na pole u Záhoří.Typická houbařská informace.Zdravé houby a zdravé spaní přeje Hy
Hydraulik:
Díky 🙂 Zadané souřadnice sedí (přeci nebudu prozrazovat ta kouzelná místa, kam na ty houby chodím :-)))) Houbaři jsou nekonkrétní, rybáři přehánějí, každý má nějaký ten nešvar :-)))
Zrovna jsem někoho vezla na pohotovost a v čekárně seděla celá rodinka s podezřením na otravu houbami. Jednoho by na ty houby hnedle přešla chuť 🙂
To jsou ale parádní kousky!My byli dnes, jen kousek za Prahou, u Okrouhla. Měla jsem třičtvrtě košíku, stejně jako před čtrnácti dny. Takové kapitální kousky jako máš Šárko nafocené Ty to nebyly (jen kamarádka našla jednoho obrovského praváka), ale sameťáčků, malých pravých hříbků, kačenek, žampiónů, holubinek a masáků bylo celkem dost. Něco už se suší, pak přijdou k té první várce z minula. Kulajda byla 2x, obalované taky, takže asi zítra upeču houbovou quiche. Ještě jsem ulovila dvě plata domácích vajec od šťastných slepic. Slepičky jsem i viděla, jsou krásné, s lesklým peřím a spokojeně se popásaly spolu s kachnami a hejnem hus. Nad vším bděl ostražitým okem obrovský kohout. Prostě idylka. :-)))
Češi jsou co se týče hub stejní jako hobiti. Milují je a neradi se o ně dělí. Všimli jste si toho někdy? I ti nejpřátelštější a nejpohostinnější lidé jsou při dělení se o houby zdrženliví. Mám na mysli houby čerstvé. Jak jsou zavařené nebo nasušené, není prblém. Ovšem v čerstvém stavu…
Taky se přiznávám! Rozdělím se, ale srdce mi krvácí. :-)))
Když pak mám někoho podarovat sklenicí hub na kyselo nebo nasušených, vyberu tu největší.:-)
pivli:
To jsi na to kápla, vášnivý houbař se o svůj úlovek vážně nerad dělí 🙂 V naší rodině funguje takový zvláštní jev. Jsou tu pojídači hub, co neradi chodí na samotný sběr. Mají štěstí, protože se tu najde i jejich opak. Sběrači, co houby nekonzumují (a tím pádem se rozdělí o všechno, co najdou). Já jsem takový ten nudný typ houbaře, co si nasbírám, to si taky pěkně sním (usuším, zavařím, zamrazím), až potom se i rozdělím 🙂 S velkým gustem si všechno vyfotím 🙂
Včera jsem náhodou viděla na pohotovosti otrávenou rodinku po houbovém guláši. I takoví houbaři se mezi námi vyskytují. Vášeň sběračská je silnější než vědomí, co vlastně v tom košíku nesou domů. I když se určitě nějaká chyba vloudit může, nedá se to podcenit.
To jsou ale kusy!
Naši včera taky našli.
Masáky mamka opekla na másle dokřupava, jen tak posolit, popepřit, uááá, to je dobrota.
Zbytek se suší 😉
Bali:
Tak to to u tvé mamky voní zrovna tak dobře, jako u nás 🙂 Sušička jede na plné obrátky, v pánvičce voní orestované hříbky a zbytek se přesunul do mrazničky na pozdější kuchařské nápady 🙂
Páni, to jsou krasavci! My měli posledních pár let takovou smůlu, že i v lese, kde je se normálně o houby zakopává rostlo kulové, že si nedovedu představit tu situaci, že jdu a najdu nečervavý neoslintaný neshnilý a nesplesnivělý hřib (a nebude to hořčák). Snad letos se mi poštěstí na Vysočině (na můj dotaz, jestli tam jsou houby přítel odpověděl, že když rostou, tak jsou :-)).
Neuvěřitelný houbař je můj taťka: ráno vyjde do lesa, najde hříbek v mechu a pod trávou a musí se půl hodiny vracet na chatu pro foťák, aby ho vyfotil… Občas ho pak i znovu najde 🙂
A ještě o jednom, tentokrát nepovedeném členovi naší rodiny: našeho psa jsme je nikdy nenaučili hledat, ba dokonce je tak pitomý, že když už nedejbože na něco jedlého narazíme, klidně do toho hňápne! Neuvěřitelné!
Inu, houbařům zdar!
Olu:
Když rostou, tak jsou :-))) To je úžasné houbařské moudro. Přítel má pravdu 🙂
Taťkovo vášni pro sběr hub nejen do košíku, ale i do objektivu rozumím 🙂 Poslední roky mám taky tuhle úchylku.
Se psem v lese je to kříž. Čtyři nohy mají vždycky větší pravděpodobnost, že do něčeho hňápnou 🙂 Se psem chodím do lesa nerada, ale vždycky se na mě přilepí a následuje mě jako stín. V lese ho zajímá milión vůní, ale vůně hub a jehličí je mu ukradená. Nemáme stejné zájmy a otravujeme se navzájem. Nakonec vláčím v jedné ruce prázdný koš na houby, v druhé vodítko s neposlušným psem a na krku mi překáží těžký fotoaparát.
Výletům do lesa zdar!
(příště jdu sama 🙂
Také se hlásím k těm, co rozdají 100% úlovku. Houby sbírám docela rád, ale jíst je fakt nemusím, nechutnají mi.
Kytka:
Když se najde pěkná houba, je z toho i radost. Zítra chci vyrazit na lov s fotoaparátem, tak doufám, že se mi nějaký pěkný hřibovitý exemplář ukáže 🙂